Don Quichotský boj o rehabilitační péči pro ukrajinské válečné invalidy

Je kolem tří ráno a konečně si na benzínce mezi Lvovem a Javorivem podáváme ruce s Ninou a Andrejem. Dosud jsme se znali jen přes videohovory. Nina je zástupkyní ředitele Sanatoria Šklo a od léta shání partnery pro ambiciózní projekt proměny zapomenutých lázní na moderní rehabilitační komplex. Přijeli jsme podepsat memorandum o spolupráci a zmapovat situaci. Nejprve se musíme však trochu vyspat.

Pokoje v jedné z budov sanatoria jsou pro nás už připraveny. Čisté, vybavené kvalitním hotelovým nábytkem a až příliš prostorné – tak, že vlažné radiátory nejsou schopny přebít venkovní mráz. Spíme navlečení a pod deku si vkládáme kapesní ohřívač. Ráno si však na nic nestěžujeme a odpovídáme, že jsme se vyspali dobře.

74 hektarů a 17 budov ze sovětské éry

Prohlídka areálu začíná snídaní v jídelně, pro niž je vyhrazena samostatná předimenzovaná budova. Čisto, vymalováno, architektura poplatná době. Areál na závratných 74 hektarech kolem minerálního vřídla zbudoval ještě Sovětský svaz coby zotavovnu armádních důstojníků a komunistických pohlavárů. Po osamostatnění Ukrajiny přešel do správy ministerstva spravedlnosti a až na pár jádrových budov zchátral. S vypuknutím války poskytl ubytování dvěma stům uprchlíků, doposud jich hostí osmdesát.

Zdejší management usiluje o využití kapacit sanatoria ve prospěch zraněných vojáků. Nedostatečná rehabilitace a absence následné péče je problém, který Ukrajina zatím odsouvá do pozadí. O to více začíná být palčivý.

Jako první nám ukazují oboru s šestnácti jelínky. Na další obhlídku vyrážíme autem, tak rozsáhlý komplex je. Většinu plochy pokrývají borovice, nechybí tu ovšem ani rybníky, a to hned tři. Budovy v jejich blízkosti jsou v dezolátním stavu, spíše ke stržení než rekonstrukci. Připomíná to tu Milovice nebo Ralsko, vyřádili by se tu milovníci airsoftových bitev. My jsme tu však proto, aby se zde ukrajinští veteráni zotavovali z bitev skutečných.

Ukrajina nemá na pomoc veteránům kapacity

Projekt se rodí pomalu a tlačí jej místní personál. Pro stát je prioritou dění v první linii, kyjevští úředníci bez okolků vypočítávají, že k budování kapacit pro válečné invalidy se dostanou nejdříve za pět let. Už teď ale oficiálně přiznávají osmdesát tisíc amputovaných, neoficiální odhad zní dokonce na dvě stě tisíc. Hledat a vytvářet kapacity, kde se o tuto armádu invalidů někdo odborně postará, se proto mělo už dávno.

Nině se od léta 2023 podařilo získat klíčový souhlas zřizovatele, tedy resortu spravedlnosti. Nelze ovšem čekat, že by transformaci lázní zaplatil. Pátrá se po vhodných partnerech, dárcích a zahraničních rozvojových fondech. Nina založila nadaci Jiskra života, v Česku získala oporu ve Spolku žen na pomoc obětem válečné agrese (SPARK spolek) a Spolku VLČÍ MÁKY. Na ukrajinské straně se přidává silný hráč – organizace vojenských kaplanů. Jejich společné memorandum ovšem neříká nic víc, než že budou sdílet zkušenosti, tipy na sponzory a naději.

Vize je velkorysá – v areálu vybudovat jak zázemí pro rehabilitační pobyty, tak přechodné sociální bydlení, chráněné a rekvalifikační dílny, dům s pečovatelskou službou. Zkrátka vše, co pokrývá potřeby zraněných veteránů a zvláště těch, jenž si už do konce života ponesou trvalé následky. Kapacita je šest set lidí v jeden moment, do budoucna i víc. Investice by šly do miliard, a tak si všichni zapojení lámou hlavu, kde začít. Jedna česká firma nabízí umístit sem svoji manufakturu, pár invalidů rekvalifikovat a zaměstnat.

Šest týdnů rehabilitace a starej se sám

K pochopení situace zmrzačených vojáků nás Nina veze do Centra komplexní rehabilitace Haličina. Zde se starají o 180 vojáků po amputacích končetin. Zaslouží si samostatnou reportáž, nyní se omezíme na zjištění, že stát proplácí pouze šest týdnů pobytu. Přitom mnozí čekají na re-amputace a protézy. Většina setrvá několik měsíců, náklady doplácejí sponzoři, na umístění do centra se čeká. Sanatorium Šklo by tedy mohlo hostit čekatele na přijetí do Haličina, aby nemarnili čas na lůžkách v nemocnici.

Ředitel z Haličina apeluje i na následnou péči. Vypráví, že nedaleko centra vznikl improvizovaný kampus, do něhož se uchylují propuštění pacienti, jenž se nemají kam vrátit. Jejich dům už neexistuje nebo se nachází na okupovaném území. Od vypuknutí války jim domovem byla fronta, pak nemocnice a nakonec rehabilitační centrum. Za některými se sem už během rehabilitace přemístily manželky a teď hledají v místě trvalé bydlení.

Ukrajinská města nejsou bezbariérová

Přejíždíme do Novojavorivu, posádkového města o třiceti tisících obyvatelích. Jeho starosta Volodymyr Matseliukh by revitalizaci nedalekých lázní uvítal. Ze Šklo jsou to do města tři kilometry a starosta slibuje chodník. Veteránům by byl k dispozici městský bazén a lední stadión. Všichni u stolu se na moment zasní o trénincích budoucích paralympioniků.

Pak z naší strany padne kontrolní otázka: „Jsou městská zařízení bezbariérová?“ Nejsou a starosta působí, že na tohle ani nepomyslel. Člověk si vybaví, jak jsme bývali stejní, než nám Evropská unie vnutila i takovéhle standardy. Invalidní důchod činí asi 9000 hřiven měsíčně, to je na naše pět tisíc. Není divu, že všichni vojáci, s nimiž jsme mluvili v Haličině, projevili zájem i starost o návrat do původního zaměstnání. To však předpokládá mobilitu.

Zdánlivě bezvýchodná situace vytváří příležitosti

V čase války, kdy Ukrajina dokazuje celému světu svoji nezdolnost a schopnost improvizace, je klidně možné, že personál zapomenutých lázní stvoří jedno z největších rehabilitačních zařízení v Evropě. Navíc zcela unikátní, v kombinaci zdravotní a sociální rehabilitace, krátkodobých i dlouhodobých pobytů a tvorby komunity.

Ač jsou počty zmrzačených a ochromení Ukrajiny na první pohled hrozivé, zakládají příležitosti pro inovace, byznys i změnu diskurzu. Farmář, který přišel o nohy, nemusí nutně přestat farmařit, nýbrž vytvoří poptávku po bezbariérovém traktoru a funkčních bionických protézách. Čtvrt miliónu invalidů se bude muset postarat samo o sebe, na počátku k tomu vůbec dostat šanci.